PŘIJDEME NA SVĚT S HLUBOKOU VRÁSKOU NA ČELE

S vráskou a zvláštním pohledem, který zarazí každého rodiče.
Ten pohled mluví sám za sebe:

„Tak jsem tady zas a koukám, že to bude
opět pěkná dřina… Učit se, učit se, učit se…
Lenine, tys to tam nahoře říkal… Ale mámu
mám krásnou, to zas jo! Překrásnou…“

Vytvoříme si první velkou závislost. Potřebujeme
mít tu krásnou a voňavou mámu
neustále u sebe. Hypnotizovat ji pohledem,
cítit její pohlazení, vidět ji pořád se
usmívat. Stáváme se závislými na pocitu,
že jsme v bezpečí. Že nás má někdo rád. Že
někam patříme. Že jsme milovaní. Poprvé
v životě cítíme absolutní štěstí, protkané
motýlkama v břiše a nekontrolovatelným
výskotem.
Krása. Ale přišli jsme se sem učit, ne výskat
radostí.
Takže někdo si vybere mámu, která se
skoro vůbec neusmívá. Někdo mámu, která
křičí. Mámu, co nemá čas nebo si nás
nevšímá, když natahujeme ruce. A někdo
i mámu, která tady vůbec není. Odejde
pryč a my celý život trpíme pocitem viny,
že odešla kvůli nám.
Vybíráme si oba rodiče. Vybíráme si rodinu.
Otce alkoholika, ségru, co pořád žaluje,
bráchu, kterého mají všichni radši. Babičku,
co nás neustále sekýruje, dědu, kterého
jsme nestihli poznat, ale prý byl moc
fajn, psa, který umřel a nechal nás tady naprosto
vyděšené a opuštěné, s pocitem, že
nás nikdo nemá rád, že nikam nepatříme,
že jsme divný, ošklivý, hloupý, pošahaný
a naprosto zbytečný.
A pozor, další velká závislost ťuká na dveře.
Vybíráme si partnera, abychom se necítili
sami. Děláme všechno, co chce, aby
byl šťastný. Aby se pořád usmíval. Čteme
o spřízněných duších a hledáme iluzi lásky,
která neopouští, neodchází, nebolí.
To, čeho se nám kdysi nedostalo, chceme
teď po našem partnerovi. Pozornost, objetí,
ujištění, bezpečí, pochvalu, splynutí,
definici toho, kdo jsme:

„Motýlci v břiše, zase je cítím, panebože,
spřízněná duše je tady!!!“

Krása. Jak dojemné. Ale přišli jsme se sem
učit, ne chytat motýly.
Takže někdo si vybere partnera, který
začne být „z ničeho nic“ agresivní. Někdo
schytá pár facek a někdo zjistí, že má
doma zase alkoholika. Někdo si vybere
partnera, který lže a má dítě s někým jiným,
aniž by to kdokoliv tušil. Někdo se od
nás odtahuje, trápí nás, zkouší, odchází,
až jednoho dne zavře dveře a už se nikdy
nevrátí. A my za těmi dveřmi stojíme a za
ruce nás drží naše malé děti.
Závislost střídá závislost.
Někdo se tlumí prášky, někdo neusne bez
lahve vína, někdo se nejvíc zasměje sám
sobě, jen když je zhulený, někdo si dodává
sebejistotu lajnou kokainu. Někdo každý
den posedle uklízí, aby nemusel koukat
na ten bordel v duši, někdo se trápí hlady
a pak se přejídá, aby zacpal tu prázdnou
díru sladkým. Cítíme se snad ještě hůř než
tehdy v dětství: oškliví, hloupí, trapní, staří,
nepoužitelní, naprosto zbyteční.
A tam někde, v tomhle naprostém stavu
zoufalství, se začneme opravdu učit. Učit
milovat. Sebe a svůj život. Takový, jaký
je. Bez iluzí a motýlků. Bez očekávání, že
bude dokonalý a bezchybný. Učíme se milovat
každý den, který jsme zvládli. A být
hrdí na to, že jsme všechno to těžké vůbec
přežili.
Milovat a přijmout všechno to temné, co
v sobě máme. Smířit se s tím, co jsme si
vybrali. A nechat to být…
Vždyť jsme přece věděli, když už jsme sem
šli, že to bude dřina.
Ale za odměnu máme krásnou duši.
Překrásnou…
Úryvok z knihy Prostor pro duši

TEXT Vlastina Kounická Svátková
ILUSTRÁCIA Andrea Šafaříková

Diskusia

Táto webová stránka používa Akismet na redukciu spamu. Získajte viac informácií o tom, ako sú vaše údaje z komentárov spracovávané.

%d blogerom sa páči toto: